MISE PODZIM 2021 – KURNÍK

Ve dnech 1.-11.listopadu 2021 se uskutečnila další akcička nadačního fondu TEMBO.    Prvního listopadu odletěla do Tanzánie, pod záštitou nadačního fondu, parta ve složení Já (Matěj Břeský), Marcel Doubrava a Miroslav Ouzký. Osvědčenou linkou přes Amsterdam se skvělými KLM airlines jsme i s přestupem po cca 12-ti hodinách dosedli v půl deváté večer na Kilimanjaro airport. Asi o půlnoci jsme se dostali z letiště na půdu Tanzánie. Klasicky nás čekal Frank s uvítacím pivem. Dojeli jsme se ubytovat do Banana eco lodge v Arushi a kluci se tak mírně začali seznamovat s Afrikou.

            Hned v úterý druhého listopadu jsme vyrazili do města. Dobil jsem si mojí tanzánskou simkartu, abych mohl být online a podávat aktuální zprávy. Poté  jsme vyzvedli objednaný toner do tiskárny v nadaci, kterou jsem pořídil na jaře 2021. Dále proběhla výměna auta a po těchto provozních záležitostech nám už nebránilo nic k započetí stavby kurníku.

 

Výstavba kurníku 2.-5.11.2021

 

            Dřevo bylo předdomluvené již z ČR, proto byl nákup o to rychlejší. Pořídilo se, asi, borovicové dřevo, které bylo neuvěřitelně tvrdé a surové:) K mému překvapení nestálo avizovaných 35 tisíc Kč, ale jen 3500 Kč, což mě dost potěšilo. Úsměvná byla doprava dřeva do nadace, kdy cca 2 kubíky dřeva převážel jeden ze zaměstnanců pily na vozíku, který sám tlačil. Asi 5 km vzdálenost urazil poměrně brzy, za což mu všechna čest.

            Zatímco dřevo bylo na cestě, my se přesunuli naším Tembo vozem do nadace Destiny. Kluci se seznámili s dětmi i s personálem a záhy jsme začali vyměřovat naši stavbu kurníku.

            Poté co bylo přitlačeno dřevo jsme byli již připraveni a mohli jsme začít.

            Kluci se vrhli do všeho s takovou vervou, že ještě během úterý jsme měli připravenou kostru kurníku, resp. okolní voliéry a to nejen díky Marcelovi přesnosti s vodováhou:).

            Práce šla pěkně od ruky a tak jsem, tuším ve čtvrtek, vyrazil pro střešní krytinu. Zvolili jsme klasiku – pozinkovaný vlnitý plech. Kluci zatím makali na kurníku a já s Frankem jsem jezdil po Arushi a sháněl. První Frankova tutovka byla bohužel na dobro zavřená a museli jsme napříč městem do druhého hobby krámu. Tam se naštěstí zadařilo, avšak proces prodeje zabral bezmála několik hodin. Takže jsem do nadace přijel asi po 6-ti hodinách nákupu, ale zato i s obědem:)

            Ve čtvtek večer jsme měli hotovo, střecha přišroubována, kurník s přesně vyměřenými bidýlky i automatickými dvířky stojí, včetně „opláštění“ voliéry. Zbývá jen natřít. Nátěru se ujímá Andrew (pomocná síla nadace Destiny) a Bryson (sám pan ředitel nadace). My zaprášení a unavení ostrým sluncem se jedeme spláchnout k bázenu do hotelu u letiště v Arushi.

            V pátek po kontrole nátěru a obědě v nadaci se vydáváme na nákup slepic. Ve spolupráci s Brysonem je rozhodnuto o nákupu 8-mi nosnic, prozatím bez kohouta. Opět přejíždíme skrz Arushu do vesnice Tengeru, kde je poměrně velký ranč, kde se dají koupit nejen slepice, ale i třeba německý ovčák nebo kráva. K naší smůle se znelíbíme panu majiteli a ten nás po asi hodinu a půl dlouhém čekání přesvědčuje, že jeho slepice nejsou dobré a že ty co jsme vybrali nám vlastně prodat nemůže. Po drobné hádce odjíždíme s nepořízenou. V autě mi Frank vysvětluje, že potom, co na něj promluvil svahištinou, která náleží jeho „kmenu“ o 10km dál byl ten důvod, proč jsme se mu znelíbili. Pan majitel nás z Shangarai prostě nemá rád:) – blbec .. 😀

            To už přijíždíme do asi 30 km vzdálené vsi Usa River, kde nám paní prodává 8 krásných, mladých nosnic. Jedna á 25000 šilinků, čili 250 kč. Slepice vezeme v kufru auta jen tak, trošku se jich bojím, ale je to sranda:) Zhruba v půl páté slepice vypouštíme do nového bydliště:) Poté plánujeme s Brysonem pondělní nášvtěvu jednoho z našich svěřenců mimo domov Destiny.

 

            Sobota a neděle je takzvaný „rest day“, v prvé řadě je třeba podotknout že za !!! vlastní !!! kačky, teda tanzánské šilinky.

            Kluci to mají jako životní cestu a fakt poctivě celý týden makali, zaslouží si vidět divočinu. Navštívili jsme tedy národní park Tarangire, masajskou vesnici a národní  park Ngorongoro. Noc ve stanu jsme strávili v bushi mezi národními parky Manyara a Ngorongoro u městěčka Mto Wam Bu.

           

            V pondělí dopoledne navštevujeme místní  nemocnici, protože potřebujeme PCR test pro náš středeční odlet. Jsem rád, že po půl roce se změnilo odběrové místo ze stavební buňky mezi nemocničním odpadem za plotem, na celkem pěknou odběrovou místnost v jedné z nemocničních ambulancí. Dokonce i ten test zlevnili ze 100 dolarů na 50:) A ani ten vzorek už neletí přes celou Tanzánii do Dar es Salaamu, ale vyhodnocuje se v laboratoři v Arushi.

            Odpoledne zase přejíždíme do Destiny a pěší procházkou vyrážíme navštívit Bensona. Při našem příchodu neskrývám slzy, ani jeho maminka neskrývá slzy, ve chvíli, kdy se objevuji ve dveřích:) Ukazuji klukům jak se taky dá bydlet – jedna místnost, 3 děti z toho jedno s mozkovou obrnou, jedna maminka, jeden vařič vedle postele, jednou dvoulužko pro všechny, jedna skříň, malý  gauč a to vše na 15ti m2 .. Nakládáme Bensona na vozík a spanilou jízdou přejiždíme k obchodu, kde nakupuji mýdlo, prací prášek, olej, cukr, rýži, kukuřici, bonbony, vajička:) Všechny zvu na kolu nebo pivo.. Maminka Bensona je štěstím bez sebe, pořád mě objímá a děkuje… Při cestě zpět ji ještě do ruky dávám nějaké peníze na přilepšenou a to už jsme oba emočně v háji:) Slibuji, že se zase nečekaně objevím… (Tak mě napadlo, že bych je příště mohl vzít na nějaký výlet s obědem).

            Večer už jen s klukama tak nějak hodnotíme zájezd, hodnotíme ho tak vehementně, že nás všechny ráno bolí hlava a proto se v úterý nejdříve zajedeme vykoupat do Chemky. Odpoledne ještě nějaké zařizovačky v Arushi, ale to už se chýlí den ke konci.

            Ve středu dopoledne se jedeme rozloučit do Destiny, vytisknout certifikáty pro všechny co pomohli s námi. Pláč, loučení, naděje… no hele, mám u toho slzy i teď když to píšu. Po obědě se přesunujeme na letiště a letíme domů…

            Vždycky když odtud odlétám koukám z letadla z okýnka a přemýšlím nad tím, jaký to pro mě má osobní obrovský smysl a jaký obrovský smysl to má pro ty postižený děti v Destiny. Mají zábavu, nové věci, něco se děje, žijí… a to je to nejduležitější, protože bez nápadu Brysona, takový domov založit, by nic takového neměli… a já jsem rád, že mu s tím mohu pomoci…

 

Díky Franku, Brysone, Ouzine a Marceli…

 

Díky všichni, co těm dětem tam pomáháte se mnou, má to smysl…

 

Matěj

Close Menu
×
×

Cart